Pospíchám, jdu chvatně,

co nejrychleji běžím.

Směřuji však správně

za tím v koho věřím?

 

Spěchám, stále spěchám,

na Boha čas nemám.

Kráčím rychle, utíkám,

přítomnost Pána nevnímám.

 

Nikoho nechci k sobě

-chci být sám.

Bůh není moderní v této době,

vždyť to sám dám.

 

Snažíme se všechno zvládnout,

sami, bez pomoci.

Nenecháme Pána dnům svým vládnout,

pak uleháme často po půlnoci,

bez modlitby a požehnání na další den,

vše plánujeme zvládnout zase sami jen.

 

Na naše blízké chvilku nemáme,

neslyšíme jejich srdce hlas,

neustále jen něco děláme,

na nic než na spěch není čas.

 

Člověče, sám sobě chceš být králem?

A přitom o vše už bys přišel málem!

 

Od koho uslyšíme vlídný hlas?

Kdo nám slzu utře,

když životem svým mnohý z nás

přátele své zapře?

 

Kdo pomůže nám se vším již od rána?

Kdo povede nás bezpečně,

když milosti a pomoc Pána

přijímali jsme nevděčně?

 

Vyjděme si za obec,

vyběhněme na kopec...

 

Nyní v klidu zhodnotíme,

kam nás náš shon zavádí.

Že se jenom lopotíme,

 k čemu nás zlý navádí:

 

»Hlavně spěchat - "dělat práci"«

A nevidět, jak se cíl náš ztrácí!

 

Najděme si proto volný čas,

obětujme tomu chvíli,

pro Boha, pro druhého i pro nás,

ať sejdeme se společně všichni v jednom cíli.

 

 Srdce naše ať vždycky září,

ať na bližní máme čas,

ať se nám ve skutcích lásky daří,

vždyť náš Pán je v každém z nás.

 

Dej nám Pane jasnou mysl,

ať vidíme, v čem má život smysl.

My v Tvou pomoc věříme,

pomáhej nám, prosíme,

životem abychom se nehnali,

jako bychom Tebe Pane neznali.