Proč jen hezké dívky jsou k růžím přirovnány?

Proč špatné vzory jsou nám podsouvány?

Proč svět nám říká, že takové máme mít?

A proč bych měl právě růži chtít?

 

 K čemu je mi dobrý libý květ,

když rány po trnech nejdou vzít zpět?

K čemu mít květinu jako obrázek,

když je pak pozdě na mnoho otázek:

 

Proč má trny zloby a závisti?

Proč necítí druhého bolesti?

Proč nedívá se na tebe?

Proč hledí pyšně do nebe?

Proč chce slyšet chválu pět?

A proč jen pro sebe má svůj květ?

 

Nechci růži. Chci květinu jinou...

Chci, aby má žena byla kopretinou.

Možná, že nevoní tolik, ale nemá trní,

kterým srdce druhých zraní.

Chci květinu živou, ne květinu řezanou,

jak dlouho ty řezané neuvadlé zůstanou?

 

Proč mužům nesmí být v očích slzy vidět?

Mají snad city v jejich srdcích chybět?

Nechci být hrubý, mít srdce z kamene,

být takovým, co na druhé sotva si vzpomene.

 

Nechci být kopřivou, chci být zvonkem modrým.

Chci chránit ji svým květem, když přijdou deště.

Chci být ochráncem a společníkem dobrým

a zlepšit se v tom ještě.

 

Nechci být květinou šlechtěnou,

možná, že takové víc voní,

ale stačí potkat změnu počasí nechtěnou

a je brzy po ní.

 

Chci kvést každé jaro, každý den,

pak to bude život a ne jen sen.