Vzala sis k sobě pestrý květ,

ten však brzy vonět přestal.

Čas už nelze vrátit nazpět,

kdo by to zklamání ustál?

 

Když křišťál, co měla jsi v ruce,

byl jen kusem křemene.

Když druhý skrz zatvrzené srdce

na vlídná slova zapomene...

 

Když sám sobě chce být pánem,

na tvé city nehledí.

Chová se stejně, ráno za ránem,

a kvůli tobě nic nezmění.

 

Když modlitba je jen básnička,

a do kostela není třeba chodit,

když stačí, že věřící je babička

a choutky své není třeba krotit.

 

Vysychá rajská zahrada,

když není vůle to zpět vrátit,

není žádná náhrada,

není co víc ztratit...

 

 

 

Věnováno zklamaným rozvedeným srdcím