Trojice rybářů u jezera stála,

velkou touhou po rybě jejich srdce plála.

Dva z nich se třetímu začali smát,

že se síťkou se na lov chtěl dát.

 

První z nich dravou rybu chtěl,

pevnou udici a silný vlasec měl.

Zasedl u břehu, velký háček navázal,

s myšlenkou, jak s rybou by se ukázal.

 

Nahodil tam, kde dravé ryby berou,

nedbal toho, že dravé se vždy perou.

Trpělivý nebyl, nahazoval zas a znova,

zlobil se a říkal hrozná slova.

 

Když už to vzdával a chtěl jít domů,

nahodil ještě k padlému stromu.

Po chvíli čekání škubla sebou udice,

rybář držel ji, co mohl nejvíce.

 

Dravá ryba dala se k zápasu,

házela udicí jako býk v lasu.

Zajela do hloubky pod padlý strom,

rybář zlobil se, křičel jak hrom.

 

Vlasec se zamotal do padlých větví,

udice praštěla zlomena ve dví.

Rybář vzteky soptící,

mrštil o zem udicí.

 

Vydal se po vlasci k padlému stromu,

přece by bez ryby nešel domů?

Prohledal ve vodě konec vlasce

a jako vítěz usmál se krátce.

 

Ryba ve vodě skutečně byla,

zdálo se, že už se unavila.

Však jako by se probudila,

když ji jeho ruka chytit chtěla.

 

Zuby svými ruku rvala,

voda ihned zčervenala.

Rybáře přešla k lovu nálada,

Nechtěl být více živá návnada.

 

Odešel ve skrytu, zbrocený krví,

nemá nic, ač chtěl být prvý.

 

 

Druhý rybář s loďkou a sítí

doufal, že veliké ryby chytí.

Odhodlaně vyplul v širou dál,

nebylo nic, čeho by se bál.

 

Z vratké loďky rozhodil sítě

a hned se v nich ryby plácaly hbitě.

Bylo mu to málo, tak chytal dále,

rybami loďku svou plnil neustále.

 

Když už hladina k okraji se blížila,

veliká ryba do sítě se chytila.

Rybář chtěl i tuto rybu mít,

se sítí se začal jak o život bít.

 

Zabíral, co mu síly stačily,

silné ploutve ryby však jeho snahu mařily.

Ryba velmi silná byla,

loďku i s rybami snadno převrátila.

 

Jezero vzalo si ryby, co už rybářovy byly,

a s nimi rybáře, jehož síly opustily.

 

 

Třetí rybář šel při jezeru,

věděl, že vrátí se pozdě k večeru.

Nešel tam, kam všichni rybáři se ženou,

ale tam, kde dobré rybky berou.

 

Šel až na konec jezera,

kde voda není zkalená,

kde je vše ještě jak má být,

kde rybky zdravé mohou žít.

 

Malou síťku do vody ponořil

a něco dobrého na hladinu rozhodil.

V měkké trávě pak tiše seděl,

že je třeba trpělivost dobře věděl.

 

Hladina blýskala mu do tváře

a on vzpomínal na starého rybáře,

který mu dal deset dobrých rad,

kam svůj život směřovat.

 

Že nechá-li se jimi vést,

půjde správnou ze všech cest.

A nakonec pak dojde cíle,

v němž budou jen šťastné chvíle.

 

K večeru rybáře přemáhal spánek,

však v bdělosti držel ho lehounký vánek.

Tu konečně se rybky ukázaly

- z hladiny si jídlo braly.

 

Síťkou si klidně proplouvaly

- snadno by se chytit daly.

Rybář však seděl stále

a čekal, co bude dále.

 

Každá rybka, co si jídlo vzala,

do hloubky se odebrala.

Jen jedna rybka zůstala

a v síťce klidně plavala.

 

Ke břehu se dívala

- na rybáře čekala.

On s citem ji vylovil

a do vědra ji položil.

 

Pak vydal se radostně na cestu zpět,

až přijde domů, vypustí ji hned.

Zahrádka jeho na to již čeká,

až rybku v jezírku plavat nechá.

 

On bude jí na březích kamínky skládat

a malá rybka ploutvičkou mávat.

Jezírko jeho krásné

nebude více prázdné...